Jupiter
Vzdálenost od Slunce
maximální
815,7 mil. km
minimální
740,9 mil. km
střední
778,3 mil. km
Průměr na rovníku 142 984 km
Průměr polární 133 708km
Úniková rychlost 59,6 km/s
Střední oběžná rychlost 13,1 km/s
Doba oběhu 11,86 pozemských let
Doba rotace 9,84 h
(9h 50m 30s)
Povrchová teplota -150°C
Hmotnost 317,94násobek Země
Střední hustota 1,33 g/cm3
Excentricita dráhy 0,048
Sklon dráhy k rovníku 3,1°
Sklon dráhy k ekliptice 1,308°
Albedo (odrazivost) 0,42
Přitažlivost na rovníku 2,34násobek zemské




Jupiter má mezi planetami sluneční soustavy výjimečné postavení. Nejen že má ze všech planet největší hmotnost, ale je dokonce 2,5 krát hmotnější než všechny ostatní planety dohromady. Má 11krát větší průměr než Země, je 318krát hmotnější a 1 300krát objemnější. Nalézá se 778 miliónů kilometrů od Slunce. Je to pátá planeta v pořadí od Slunce.



Dráha
Jupiter obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti více než pětkrát větší než Země; jeden oběh trvá přes pět roků



Rotace
Střední vzdálenost od Slunce činí přibližně 778 miliónů kilometrů. Obíhá tedy asi 5 krát dále od Slunce než od Země. Délka Jupiterova roku je 11,86 roku pozemského, ale jeden jupiterův den trvá jen 0,41 pozemského dne. Rotace planety svědčí o tom, že nejen viditelný povrch, ale i vnitřní stavba planety je zcela odlišná od terestrických těles. Podle pohybu podrobností na povrchu lze poměrně snadno stanovit dvě oblasti s odlišnou rotací. Místa s vyšší šířkou, tedy blíže pólům rotují pomaleji - rotace Jupitera tedy připomíná rotaci Slunce. Tato podrobnost ukazuje i na určitou, byť vzdálenou shodu ve vnitřní stavbě obou těles. Údaje o rotaci planety získané z optických pozorování však nemusí věrně odrážet skutečnou rotaci planety, poněvadž jsou ovlivněna prouděním v atmosféře (tato situace je např. velmi výrazná u Venuše). Nízká hustota a rychlá rotace planety (nejrychlejší ve sluneční soustavě) je příčinou, že Jupiter je výrazně zploštělý. Rovníkový poloměr planety je 71 400 km a polární je 67 000 km. Zploštění na pólu tedy vychází na 4 400 km, což je ve srovnání se Zemí vysoká hodnota.



Řez
Řez Jupiterem Názory na vnitřní složení planety se v minulosti značně měnily. Po dlouhou dobu se předpokládalo, že Jupiter je převážně plynné těleso, jen s malým pevným jádrem. Proto se také zdůrazňovala podoba mezi Jupiterem a Sluncem. Dnešní představa je odlišná - Jupiter je s největší pravděpodobností převážně kapalné těleso, s malým pevným jádrem a relativně tenkou vrstvou atmosféry. Malé pevné jádro skládající se ze silikátů a železa. Tlak a teplota jsou zde velmi vysoké. Zejména vysoký tlak byl v minulosti příčinou toho, že se pevné jádro pokládalo za útvar složený z pevného vodíku. Nad jádrem se nachází tlustá vrstva složená převážně z vodíku. Ta tvoří rozhodující část objemu i hmoty Jupiteru. Vodík je rozdělen do dvou dílčích vrstev, přičemž v obou je kapalný. Spodní vrstva sahá od jádra do vzdálenosti 46 000km od středu planety a skládá se z kovového kapalného vodíku. Druhá vodíková vrstva sáhá do vzdálenosti 70 000km od středu planety. Její hlavní složkou je kapalný molekulární vodík. Znamená to, že stavba Jupitera je zcela odlišná nejen od terestrických těles, ale i od Slunce, jakkoli se Jupiter svými parametry spíše blíží hvězdám. Naopak je velmi pravděpodobné, že chemickým složením se Jupiter Slunci velmi podobá. Zároveň se dnešní složení Jupitera značně podobá složení původní mlhoviny. Je složen převážně z lehkých prvků, zejména vodíku a hélia - má totiž asi 1 000 krát větší objem než Země, ale hmotnost pouze asi 318krát větší => hustota planety je nižší než u Země, pouze asi 1,33 g/cm3.

Již delší dobu je známo, že Jupiter vyzařuje více než dvojnásobné množství energie, než jaké přijímá ze Slunce. Dnes se většinou přijímá vysvětlení, podle něhož jde o zbytkové teplo z doby vzniku planety, které se díky ohromné hmotě Jupitera uchovalo dodnes.




Magnetické pole
Polární záře na Jupiteru Jupiter má silné magnetické pole, nejméně desetkrát silnější než zemské. Má opačnou polaritu než zemské magnetické pole a je také mnohem rozsáhlejší (může dosáhnout až ke dráze Saturnu). Magnetosféra Jupitera je dalekosáhle ovlivňována rychlou rotací planety. Jupiter má silné magnetické pole, mnohem silnější než Země. Jeho magnetosféra sahá přes 650 miliónů km daleko - až za oběžnou dráhu Saturnu! (Pozn.: Jupiterova magnetosféra ovšem není ani zdaleka kulová - ve směru ke Slunci dosahuje do vzdálenosti "jenom" pár miliónů km). Je tu velká intenzita procesů, které magnetické pole generují. Uvnitř magnetosféry obíhají velké jupiterovy měsíce. To vytváří celou řadu zajímavých jevů a efektů. Byly nalezeny oblasti s vysokou hustotou nabitých částic, radiační pásy, mezi planetou a měsícem Io dochází k propojení složitými proudovými systémy. Velikost elektrických proudů činí i milióny ampérů. Kolem měsíce Io se v magnetosféře vytváří jakýsi toroidální oblak zvýšené koncentrace iontů vyvržených při vulkanické činnosti z povrchu měsíce. Je registrováno radiové záření pocházející z magnetosféry. Byly pozorovány i mohutné polární záře, vznikající stejně jako u Země. Galileova měření odhalila nový intenzívní radiační pás mezi Jupiterovým prstencem a vrchními vrstvami atmosféry. Tento nový pás je přibližně desetkrát silnější než Van Allenovy radiační pásy okolo Země. Velmi překvapivý byl objev, že tento pás obsahuje ionty hélia s vysokou energií, jejichž původ je neznámý.



Atmosféra
Řez atmosférou Jupiteru Skládá se z několika vrstev. Svrchní části jsou tvořeny převážně vodíkem a héliem. v dalších vrstvách můžete najít amoniak, metan, vodu, acetylén aj., které zbarvují atmosféru do odstínů žluté až hnědočervené barvy. Viditelný povrch Jupitera má charakteristický vzhled, dobře patrný i při pozorování pozemskými dalekohledy. Střídají se na něm světlé a temné pruhy, rovnoběžné s rovníkem, jejichž tloušťka se směrem k pólu snižuje. Temné pruhy bývají označovány jako pásy, světlé jako pásma. V dalekohledu připomíná obraz Jupitera spíše černobílý snímek. Barevné snímky pořízené sondami, které proletěly kolem planet, však ukázaly, že Jupiter je nesmírně barevný. Při pohledu zblízka se také ukázalo, že pro povrch planety jsou typické nejenom pruhy, ale také řada nejrůznějších oválných skvrn, vírů, smyček a nepravidelných útvarů, které zaujímají širokou škálu barev od bílé přes hnědočervenou až po červenou. Snímky kosmických sond Pioneer 10 a 11 zachytili velké množství detailních snímků atmosféry, na kterých jsou patrné různé světlejší a tmavší skvrny, žilky, filamenty apod. Tmavé skvrny byly ztotožněny s cyklóny, světlé s anticyklóny, přičemž nejaktivnější je rovníková oblast. Nejznámější z pozemních pozorování je Velká rudá skvrna, spočívající z větší části v jižním tropickém pásmu, která se dříve vyznačovala nápadnou červení.Rotuje jednou za 6 dní. Červená barva pravděpodobně souvisí s výskytem fosforu. Tento útvar pozoroval již v roce 1665 Cassini, což znamená, že skvrna setrvává na stejném místě nejméně posledních 300 let. Skvrna je nejspíš cyklonální poruchou, tedy obdobou pozemských hurikánů. Na Zemi se cyklóny zachovávají svou intenzitu v době, kdy se pohybují nad mořem. Jupiter žádné pevniny nemá, a proto by na něm cyklón mohl přetrvávat dlouhou dobu. Navíc je možné, že časová stabilita podobné poruchy je funkcí jejích rozměrů. Velká rudá skvrna je výjimečná pouze svou obrovskou rozlohou. Na povrchu planety bylo objeveno několik podobných, ale menších útvarů. Alespoň v jednou případě bylo také potvrzeno, že malé skvrny "žijí" poměrně krátce, jen několik let.





Jupiterovy prstence
Jupiterovy prstence Sondy také odhalily, že je Jupiter, podobně jako Saturn a Uran, obklopen prstenci. Jakkoli jde o podobné útvary, jsou prstence Jupiteru mnohem subtilnější než např. u Saturnu. Jsou tlusté asi 30 km, široké celkem jen 8000 km a leží ve vzdálenosti asi 1,8 poloměru planet od jejího středu. Hustota hmoty v Jupiterových prstencích je velmi nízká, takže celý útvar je pozorovatelný jen z malé vzdálenosti a navíc ještě při určitém postavení sondy.Směrem od planety klesá jasnost prstenců velmi rychle, směrem dovnitř pomaleji, a není vyloučeno, že prstence sahají až k oblačné přikrývce planety. Sondy zjistily i poměrně vysoký počet částic v prostoru nad prstenci a pod nimi. Je možné, že při vytváření prstenců se uplatňuje i záření z radiačních pásů a magnetické pole planety. Na rozdíl od prstenců Saturna jsou Jupiterovy prstence tmavé (albedo kolem 0,05). Jsou pravděpodobně složeny z malých zrnek hornin. Na rozdíl od Saturnových zřejmě neobsahují žádný led. Částice v prstencích Jupitera pravděpodobně nezůstávají dlouho (díky atmosférickým a magnetickým vlivům). Sonda Galileo našla jasný důkaz, že prstence jsou soustavně doplňovány prachem vytvářeným při mikrometeorických dopadech na čtyři vnitřní Jupiterovy měsíce. Mikrometeority mají při nárazu velkou energii, protože jsou urychlovány obrovskou gravitací Jupitera.



Jupiterovy měsíce
V souladu se svou výjimečnou pozicí ve sluneční soustavě má nejrozsáhlejší soustavu měsíců Jupiter. Středem pozornosti jsou však zejména čtyři velké měsíce Jupiteru, tzv. Galileiho družice, pojmenované Io, Europa, Ganymedes a Kallisto. Dva z nich, Ganymedes a Kallisto, jsou tak velké, že by mohly být planetami - oba jsou větší než Merkur a Pluto. Tyto čtyři měsíce připomínají miniaturu sluneční soustavy - vnitřní měsíce jsou menší a vnější větší, průměrná hustota měsíců klesá se vzdáleností od Jupiteru. Tato podoba se sluneční soustavou vede k závěrům, že i způsob vzniku byl v obou případech podobný. Velké měsíce však rozhodně nejsou zachycená tělesa, ale tělesa, která vznikla v blízkosti planety. Postupný pomalý účinek slapových sil vzbuzovaných Galileovými měsíci se na Jupiteru projevuje. Na druhou stanu ale ta samá síla mění i oběžné dráhy měsíců, které se dostávají (velmi pomalu, samozřejmě) do větší vzdálenosti od planety. Jupiterovy oběžnice jsou pojmenovány podle postav z Diova života (většinou podle jeho milenek).


Jméno Rok nalezení Vzdálenost (km) Oběžná doba (d) Průměr (km) Objevitel
Metis 1979-80 127 960 0,295 40 S. Synnott
Adrastea 1979 128 980 0,298 24x20x16 D. Jewitt
Amalthea 1892 181 300 0,498 262x146x134 E.E. Barnard
Thebe 1979-80 221 900 0,675 110x9x90 S. Synnott
Io 1610 421 600 1,769 3 642,6 G. Galilei
Europa 1610 670 900 3,551 3 130 G. Galilei
Ganymed 1610 1 070 000 7,155 5 268 G. Galilei
Kallisto 1610 1 883 000 16,689 4 806 G. Galilei
Leda 1974 11 094 000 238,72 10 C. Kowal
Himalia 1904-05 11 480 000 250,566 170 C. Perrine
Lysithea 1938 11 720 000 259,22 24 S. Nicholson
Elara 1904-05 11 737 000 259,653 80 C. Perrine
Ananke 1951 21 200 000 631 * 20 S. Nicholson
Carme 1938 22 600 000 692 * 30 S. Nicholson
Pasiphae 1908 23 500 000 735 * 36 P. Melotte
Sinope 1914 23 700 000 758 * 28 S. Nicholson
* ... retrográdní směr obíhání



Europa
Nejmenší ze čtyř velkých měsíců. Její povrch je podivuhodně hladký, narušený jen nečetnými krátery, tedy poměrně mladý. Europa má také jakousi obdobu pevnin; horniny složené z křemičitanů zde pravděpodobně dosahují téměř až k povrchu a krajina se zde zbarvuje do tmavších tónů až do tmavohněda. Tento tužší podklad unese i výškové nerovnosti, kromě jiného až stometrové vyvýšeniny, které se táhnou do velké vzdálenosti. Je možné, že zde puklinami pronikl led. Měsíc má asi křemičitanové jádro.



Ganymedes
Největší měsíc Jupiteru a třetí největší z měsíců ve sluneční soustavě - má průměr 5 270 km. Je utvořen z ledové kůry, dosti tlustého pláště (pravděpodobně z ledu a vody), zprostředkujícího přenos tepla z hlubších vrstev, a z křemičitanového jádra. Celkem má Ganymedes více vody než Europa a voda je zmrzlá do větších hloubek.



Kallisto
Téměř stejně velký jako Ganymedes. Je ze všech měsíců nejtmavší a má také asi nejstarší kůru. Tato ledová, velmi tlustá kůra obaluje plášť a jádro pravděpodobně stejného složení, jaké má Ganymedes



Io
Intenzívní sopečná činnost. Jeden z oblaků hmoty, vyvržené sopkou, sahal až do výšky 280 km. Kůra tohoto měsíce je pravděpodobně složena ze síry a oxidu siřičitého, jádro je možná pevné a hlavní obsah tělesa tvoří siřičitany. Typickou barvou měsíce je žlutá, v menší míře bílá a lehce namodralá; všechny tyto barvy jsou běžné u sirných sloučenin. Sopečná činnost probíhá na řadě míst povrchu planety, ze sopek uniká asi zejména síra a její sloučeniny. Na povrchu existují pravděpodobně plochy roztavené síry. V tělesu měsíce asi vznikají přitažlivostí Jupiteru a snad i dalších měsíců slapové vlny; rozsáhlými pohyby kůry se uvolňuje velké množství tepla, které vyvolává sopečnou činnost.

Io skrývá neznámou sopku
Fotografie povrchu Jupiterova měsíce Io, jež pocházejí z kosmické sondy NASA Galileo, vědce překvapily - díky nim objevili největší vulkanickou činnost, jakou kdy viděli. O sopce samotné přitom však vůbec nevěděli. Io je nejbližší a čtvrtý největší měsíc Jupitera, současně však také měsíc s největší sopečnou aktivitou v celé Sluneční soustavě. Podle vědců přináší každé jeho zkoumání mnohá nová překvapení a objevy. Nyní již netrpělivě čekají na fotografie a data, jež sonda pořídila v říjnu nad jižním pólem. Před několika měsíci - začátkem srpna 2001 - vznikly díky sondě Galileo bližší fotografie povrchu Io okolo severního pólu, na nichž je rozpoznatelná sopečná činnost, avšak žádné stopy po sopce samotné. Sopečné vyvřeliny vystřelovaly až do výše 500 km nad povrch, tedy o 10 % výše, než dosavadní nejvyšší sopečný výbuch viditelný na Io. Dalším překvapením pro vědce je skutečnost, že sonda Galileo dokázala části a materiály z této erupce zachytit a předat tak vědcům k další analýze. Podle Dr. Louise Franka z Iowské univerzity něco podobného vůbec nečekali. Již předtím měli kvalitní fotografie vulkánů na Io, ale ještě nikdy se nepodařilo vyvrženiny z hloubi měsíce zachytit a uchovat pro pozdější výzkum. Původně vědci doufali, že se sondě podaří nafotit sopečnou činnost vulkánu Tvaštar, jenž se rovněž nachází poblíž severního pólu Io. Erupce Tvaštaru zaznamenali vědci před sedmi měsíci jak ze sondy Galileo, tak z prolétající rakety Cassini. Jenže - na nových fotografiích ze srpna sopka Tvaštar není k nalezení! Místo ní objevili vědci předtím neznámý vulkán, nacházející se 600 kilometrů od Tvaštaru. Sonda galileo se při přeletu na severním pólem dostala mezi tyto dvě sopky, přičemž výbuch té druhé, neznámé, byl nečekaný. Na dvou fotografiích se výbuch sopky jeví jako přesvětlená boule nad povrchem Io. Třetí fotografie ukazuje bílý kruh vyvrženin ze sopky, padajících zpět na povrch měsíce. Čtvrtá nabízí pohled na další novou erupci poblíž severního pólu. Zatímco během prvních pěti let obíhání sondy Galileo kolem Jupiteru nezaznamenali vědci ani jednu erupci, tento rok tak viděli již dvě. Sonda Galileo se opět přiblížila k Io 16. října 2001 v 1:23 hodin středoevropského času. Tentokrát ji trajektorie vedla k jižnímu pólu měsíce Io, kde se nachází další žhavé místo, jež se podařilo objevit díky infračervenému mapování počátkem tohoto roku. Fotografie z tohoto místa však ještě nebyly zveřejněny. Šestým a posledním setkáním sondy Galileo bude již leden 2002. V průběhu této návštěvy by mělo vzniknout 27 podrobných fotografií dalších tří velkých Jupiterových měsíců: Europy, Ganymedu a Callista. Od chvíle, kdy Galileo dospěla na oběžnou dráhu Jupitera, tedy od prosince 1995, přežila mnohé nástrahy. např. třikrát tak větší radiační ozáření, než pro jaké byla konstruována. Ačkoliv je pořád v "dobré kondici", některé její nástroje již přestaly fungovat.




Zajímavost
V kapitole o Jupiteru nelze nevzpomenout alespoň stručně událost, která byla nazývána událostí století. Odehrála se ve dnech 16. - 22. července 1994. V tomto období dopadly do husté atmosféry Jupitera jednotlivé úlomky komety Shoemaker-Levy 9. Kometa byla Jupiterem zachycena a při těsném průchodu kolem planety byla slapovými silami roztrhána na jednotlivé úlomky, které při dalším oběhu zanikly v hustých vrstvách atmosféry. Vzhledem k tomu, že kometární jádra mají velmi malou soudržnost, není rozpad kometárního jádra tak nezvyklým jevem. Byl už pozorován u několika komet.

Pozůstatky komety v atmosféře Jupiteru Po celém světě byly připraveny stovky astronomických týmů a několik družic i meziplanetárních sond, aby co nejlépe využily tuto zatím ojedinělou možnost. Poprvé jsme měli možnost sledovat "v přímém přenosu" impakty těles o velikosti řádově kilometrů do atmosféry. Při vniknutí úlomků kometárního jádra do hustších vrstev došlo k velmi silnému ohřevu a díky malé soudržnosti dopadajícího tělesa došlo k jeho explozi a zániku. Při explozi byla podstatná část hmoty vyvržena zpět nad atmosféru. Vyvržený materiál vytvářel obří atomové hřiby, které se rychle rozpínaly a chlady. K naší smůle docházelo k přímým dopadům na odvrácené straně Jupitera. Na druhou stranu to mělo i výhodu. K vniknutí úlomků do atmosféry docházelo v místech těsně za východním okrajem, takže jsme měli možnost pozorovat proces dopadu, resp. již jen jeho následky, z profilu. To přispělo k objasnění mnohých otázek. V místech dopadů se v atmosféře vytvořily tmavé skvrny, které tam setrvaly po dlouhou dobu. Velikost největšího úlomku se pohybovala kolem dvou kilometrů. Spektroskopicky byla mimo jiných sloučenin zjištěna přítomnost metanu, oxidu uhelnatého, vodíku, amoniaku, etanu, železa.

V roce 1690 pozoroval G. Cassini tmavou, postupně se od východu na západ protahující skvrnu, což značně připomíná útvary, které byly v atmosféře Jupitera pozorovány po dopadech úlomků komety Shoemaker-Levy 9.
Odhaduje se, že na Jupiter dopadá průměrně každých 500 let kometární jádro o velikosti 300 metrů a každých 6 000 let o velikosti přibližně 1,6 kilometru.




Výzkum Jupiteru
Jupiter je čtvrtým nejjasnějším objektem na obloze (po Slunci, Měsíci a Venuši; občas je jasnější i Mars). Jupiter byl znám pochopitelně již od prehistorických dob, Galileův objev čtyř největších Jupiterových měsíců Io, Europa, Ganyméd a Kalisto (v r. 1610), nyní pojmenovaných jako "Galileovy měsíce", byl prvním objevem pohybu, který nebyl podle všeho centrován podle Země. To byl hlavní bod k prokázání Koperníkovy heliocentrické teorie o pohybech planet. Galileova hlasitá podpora Koperníkovy teorie vedla až k jeho uvěznění inkvizicí. Galileo jí byl donucen odvolat svá tvrzení, ale po zbytek života byl stejně žalářován. První návštěvu Jupitera učinila v r. 1973 sonda Pioneer 10, později následovaná sondami Pioneer 11, Voyager 1, Voyager 2 a Ulysses. Nyní se na oběžné dráze nachází sonda Galileo, jež má vysílat data získaná studiem planety i Galileových měsíců ještě po dva roky. Nakrátko se k ní na konci roku 2000 přidruží i sonda Cassini, která pak použije Jupiterovy gravitace a odletí dál k Saturnu.


364 př.n.l. čínský astronom Gan De pozoroval pouhým okem měsíc Jupitera, patrně Ganymed
1609 Simon Marius a Galileo Galilei nezávisle objevili čtyři měsíce Jupitera. Pojmenování Io, Europa a Kallisto zavedl Marius
1665 G. D. Cassini pozoroval Velkou rudou skvrnu
1676 z pozorování zatmění měsíce Io změřil Ole Roemer rychlost světla
1690 G. D. Cassini zjistil, že rovníkový pás Jupitera se otáčí rychleji než ostatní oblasti planety
1892 E. E. Barnard objevil měsíc Amalthea
1904 - 1905 Ch. D. Perrine objevil měsíce Himalia a Elara 1
1908 P. Melotte objevil měsíc Pasiphae
1914 S. B. Nicholson objevil měsíc Sinope
1932 R. Wildt zjistil v atmosféře Jupitera metan a čpavek
1938 S. B. Nicholson objevil měsíc Lysithea a Carme
1951 S. B. Nicholson objevil měsíc Ananke
1956 objev rádiového záření Jupitera
1952 W. A. Baum a A. D. Code pozorovali zákryt hvězdy sigma Arietis Jupiterem a došli k závěru, že v jeho atmosféře je převážně vodík a helium
1956 - 1962 první představy o magnetickém poli Jupitera
1960 C. C. Kiss zjistil molekulární vodík v atmosféře Jupitera spektrografem
1972, 2.března na cestu k Jupiteru se vydala sonda Pioneer 10. Prolétla 3. prosince 1973 kolem obří planety ve vzdálenosti 131 400 km. Měřila magnetické pole, nabité částice a odvysílala 300 snímků oblačné vrstvy. Je to první sonda, která opustí sluneční soustavu. Nese plaketu s poselstvím lidstva.
1973, 5.března cestu sondy Pioneer 10 zopakovala stranice Pioneer 11. K Jupiteru se přiblížila 2. prosince 1974 na pouhých 46 400 km. Pokračovala směrem k Saturnu
1974 Ch. Kowal objevil měsíc Leda
1974 R. Brown zjistil sodíkový oblak kolem měsíce Io
1977, 21.srpna k Jupiteru se vydala sonda Voyager 2, po 16 dnech následovaná sondou Voyager 1. Jejich cílem byl další průzkum Jupitera a jeho okolí včetně blízkých měsíců. Voyager 1 se 5. března 1979 přiblížil na 280 000 km k Jupiteru, Voyager 2 prolétl 9. července 1979 ve vzdálenosti 645 000 km. Obě sondy odvysílaly na 35 000 snímků během výzkumu Jupitera a jeho měsíců
1979 na snímcích pořízených sondami Voyager 1 a 2 nalezl S. P. Synnot další dvě družice obří planety 1979 J1 a 1979 J2, později nazvané Metis a Thebe. Další měsíc, 1979 J3 Adrastea, objevil student D. Jewitt ve spolupráci s členy týmu pro výzkum měsíců Jupitera. Bylo to poprvé, co byl měsíc jiné planety objeven z paluby kosmické sondy.
1985 při opětovné prohlídce materiálu získaného sondami Voyager 1 a 2 nalezl M. R. Showalter velmi slabý prstenec Jupitera mezi drahami měsíců Amalthea a Thebe
1996 k Jupiteru dorazila sonda Galileo, která provedla měření a sestup do atmosféry Jupitera



Zpět na Mars Úvodní stránka Vpřed na Saturn