Merkur
Vzdálenost od Slunce
maximální
69,7 mil. km
minimální
45,9 mil. km
střední
57,9 mil. km
Průměr 4878 km
Úniková rychlost 4,3 km/s
Střední oběžná rychlost 47,9 km/s
Doba oběho okolo Slunce 87,97 pozemských dnů
Doba rotace 58,65 pozemských dnů
Teplota na povrchu planety -180°C až +430°C
Atmosférický tlak 2 biliontiny pozemského
Hmotnost 55% Země
Excentricita dráhy 0,206
Sklon dráhy k rovníku
Albedo(odrazivost) 0,07
Přitažlivost na rovníku 28% Zemské



Merkur je ze všech planet Sluneční soustavy nejbližší planeta od Slunce. V pořadí na velikosti je to druhá nejmenší planeta naší Sluneční soustavy.Rovníkový průměr planety je roven 4 878 kilometrů, což pro srovnání je o 40% méně než je obvod Země, ale zase je tato planeta o 40% větší než náš Měsíc. Její průměr je menší než průměr měsíců Ganyméd nebo Titan, ale planeta je hmotnější. Množství světla, které Merkur přijímá od Slunce, je 6x větší, než množství, které dopadá na Zemi.


Dráha Merkuru
Oběžná dráha Merkuru je velmi excentrická, její perihélium leží ve vzdálenosti pouhých 46 miliónů km od Slunce, zatímco afélium se nachází 70 miliónů km daleko. Bod perihélia se pomalu posouvá kolem Slunce. Astronomové 19. století prováděli velmi pečlivá pozorování, ale při použití Newtonovy mechaniky tento jev nedokázali uspokojivě vysvětlit. Drobné rozdíly mezi pozorovanými a vypočítanými hodnotami byly velkým problémem po několik desetiletí. Uvažovalo se o jiné planetě (občas nazývané Vulcan), která možná existuje na oběžné dráze poblíž Merkuru a svou přitažlivostí působí ony nesrovnalosti. Správná odpověď ale byla mnohem dramatičtější - Einsteinova Všeobecná teorie relativity! Bezvadné předpovědi pohybů Merkuru s pomocí aplikace této teorie byly významným faktorem pro brzké uznání teorie celé. Jinak Merkur oběhne kolem Slunce jednou za 88 pozemských dní. Až do roku 1962 se vědci domnívali, že "den" na Merkuru je stejně dlouhý jako doba jeho oběhu kolem Slunce, tzn. že Merkur je obrácen ke Slunci stále stejnou stranou. Pozorováním dopplerovským radarem v r. 1965 se však tato domněnka prokázala jako chybná. Nyní je již známo, že se Merkur otočí kolem své osy třikrát za dva své roky. Vzhledem k tomu, že dráha Merkuru je poměrně malá, nedostane se Merkur na naší obloze nikdy příliš daleko od Slunce. Podmínky pro jeho pozorování jsou tudíž velmi špatné, ale při vhodné konstelaci je nejen dobře pozorovatelný, ale dokonce je i velmi nápadným tělesem na večerní nebo ranní obloze. Dráha Merkuru je umístěna mezi dráhou Země a Sluncem, a proto musí čas od času docházet k tomu, že se Merkur ocitne na spojnici Země - Slunce a z hlediska pozemského pozorovatele se promítá na sluneční disk. Tomuto úkazu se říká přechod Merkuru přes Slunce.


Historie
Historii lze Merkuru rozdělit do pěti hlavních etap:
1. Pozůstatky prvotních velkých kráterů svědčí o tom, že se hmota planety rozdělila na hutné (pravděpodobně železné) jádro a tenký silikátový plášť ještě před tím, než vznikly první veliké krátery a valové roviny. V této první etapě se také rozptýlilo teplo uvolněné mimo jiné i chemickými reakcemi a vytvořila se kůra planety natolik pevná, aby na ní mohly krátery vznikat. Do okolního prostoru rychle unikla jakákoliv atmosféra a je možné, že se vůbec nevytvořila.
2. Ve druhé etapě prošel Merkur obdobím rozsáhlé vulkanické činnosti, která zčásti setřela prvotní velké krátery a roviny.
3. Ve třetí etapě byla planeta bombardována meteoroidy a byly vytvořeny i tak velké útvary, jako je Caloris Basin.
4. Ve čtvrté etapě se projevila opět vulkanická činnost, snad zčásti jako důsledek předchozích impaktů.
5. Konečně pátá a poslední etapa je charakterizována tím, že vulkanická aktivita skončila a reliéf planety byl dotvářen již jen malými impakty.
Merkur je v mnoha ohledech podobný Měsíci: Jeho povrch je také rozryt mnoha krátery a je velmi starý; nemá žádná tektonicky aktivní místa. Na druhou stranu má Merkur oproti Měsíci mnohem větší hustotu (5,43 g/cm3 proti 3,34). Merkur má po Zemi druhou nejvyšší hustotu ve slunečním systému. Současná hustota Země je způsobena částečně gravitačním stlačením - kdyby toho nebylo, měl by Merkur hustotu větší než Země. To by naznačovalo, že železné jádro Merkuru je relativně silnější než zemské a pravděpodobně tvoří většinu hmotnosti planety.




Řez
Merkur Uvnitř Merkuru dominuje velké železné jádro, jehož poloměr je 1800 až 1900 km. Silikátový obal (analogický zemskému plášti a kůře) je jen 500 až 600 km silný, což znamená, že jeho valná část zmizela buď a) vysokoteplotním odpařením, anebo b) impaktovým (kolizním) odstraněním.






Podmínky na Merkuru
Polední teploty na rovníku planety dosahují až 700 K, zatímco na noční polokouli klesají vlivem intenzívní radiace až na méně než 100 K. Pokud jde o atmosféru, je pochopitelné, že tak malé těleso jako je Merkur, a navíc obíhající velmi blízko kolem Slunce si nemůže trvale udržet atmosféru. . V roce 1991 byl na Merkuru objeveny zásoby vody ve formě věčně zmrzlého ledu, jenž byl objeven na dně kráterů, jež jsou na povrchu velice časté.


Magnetické pole
Magnetické pole Merkuru je sice velice slabé, ale měřitelné. Opět pro srovnání je asi stokrát slabší než pole naší planety na které žijeme. Jeho magnetická osa neprochází rovníkem, ale je asi o 1 000 kilometrů posunutá směrem na sever a na jih.


Povrch Merkuru
Díky své blízkosti Slunci je Merkur vpravdě mrtvým světem, kde se pravidelně střídá rozpálená a zmrzlá půda.
Povrch planety je vyprahlý a kamenitý, pokrytý krátery a hornatými oblastmi.
Pokud bychom dostali do rukou fotografie povrchu Merkuru a Měsíce, snadno bychom mohli fotografie vzájemně zaměnit. Povrch Merkuru se velmi podobá povrchu Měsíce. Je charakterizován především obrovským množstvím dopadových (impaktních) kráterů nejrůznějších velikostí. Jediný rozdíl mezi Měsícem a Merkurem je v tom, že na Merkuru neexistují tzv. měsíční moře, čili velké výlevy bazaltů v obřích pánvích, vzniklých po dopadech velkých těles. Merkurův povrch je velmi starý a je přetvářen jen návštěvníky z kosmu v podobě kometárních jader či planetek. V nesčetném moři impaktních kráterů přibude po jejich dopadu další. Povrch planety, jak už jsme naznačili, je velice rozryt krátery od věčného bombardování asteroidů a meteoritů na jeho povrch, kde nepůsobí žádné erozní vlivy, které by tyto krátery zahlazovaly. Radarová měření z roku 1972, kdy kolem planety prolétala americká sonda Mariner 10, jenž byla po většinu času vystavena obrovskému žáru, které způsobovalo Slunce, ukázala, že se zde nacházejí kaňony až 700 metrů hluboké a krátery, které mají napříč až 50 kilometrů. Tyto měření mohla býti nepřesná, protože na Merkuru chybí jakákoliv možnost měření nadmořské výšky,jelikož se zde nenacházejí žádná moře, ani jiné význačné opěrné body pro přesné měření. Jako přívažek k oblastem hustě pokrytým krátery má Merkur rovněž relativně hladké plochy. Některé mohly vzniknout v důsledku sopečné činnosti, jiné zas vznikly po dopadu roztavené hmoty vyvržené při nárazu velkého meteoritu.
Jedním z největších útvarů na Merkuru je Caloris Basin, jeho průměr činí okolo 1300 km. Je velmi podobný mořím na Měsíci a stejně jako ona vznikl pravděpodobně v dávných dobách Sluneční soustavy nárazem obrovského meteoritu.
Povrch planety bude jednoho dne cenou knihovnou pro týmy geologů, kteří se zde díky neexistenci erozních vlivů, budou moci podívat na to, jak vypadala Sluneční soustava během svého vzniku a také bude planeta dobrou pozorovací stanicí pro pozorování Slunce.



Atmosféra na Merkuru
Merkur má velmi tenkou a řídkou atmosféru protože mu to gravitační síly Slunce nedovolují) složenou z atomů vyražených z jeho povrchu slunečním větrem. Vzhledem k vysoké teplotě planety tyto atomy rychle unikají do vesmíru. V protikladu k Zemi a Venuši, jejichž atmosféra je mnohem stabilnější, je atmosféra Merkuru neustále obměňována a doplňována.
Tato slabá atmosféra je tvořena převážně héliem, které je zastoupeno 42%, dále má větší podíl sodík 42%, kyslík 15% a ostatní plyny jsou zastoupeny zbylým procentem. Hustota Merkurovy atmosféry je však natolik nízká, že nemá smysl o atmosféře vůbec hovořit.



Výzkum
8. století První pozorování přechodu Merkuru přes Slunce - Arabové
7.11.1631 Předpovězení přechodu přes Slunce - Johanes Kepler
17. století Objevení fází planety
1848 Zjištění, že dráha planety se stáčí rychleji, než bylo vypočítáno pomocí gravitačního zákonu. Vysvětlení přinesla teorie relativity. - U. Leverrier
1934 První mapa povrchu planety E. M. Antoniadi
1965 Určení rychlosti rotace pomocí radaru G. H. Pettengril a R. B. Dyce
29.3.1974 První průlet kosmické sondy kolem planety - Mariner 10
21.9.1974 2. průlet Marineru 10
24.3.1974 3. průlet Marineru 10



Zpět na Slunce Úvodní stránka Vpřed na Venuše