Měsíc
Vzdálenost od Země
maximální
406 697 km
minimální
356 410 km
střední
384 000 km
Průměr 3476 km
Úniková rychlost 2,38 km/s
Střední oběžná rychlost 3680 km/h
Doba rotace 27dní 7h 43min 11,5s
Doba oběhu kolem Země 27dní 7h 43min 11,5s
Doba cyklu fází 29dní 12h 44min 2,8s
Povrchová teplota -180°C až +120°C
Hmotnost 1/81 Země
Hustota 6/10 zemské
Úhel oběžné dráhy s ekliptikou 5,15°
Úhel rovníku s ekliptikou 1,53°
Střední průměr na obloze 0,518°
Magnituda úplňku (velikost) -12,7
Albedo (odrazivost) 0,073
Přitažlivost na rovníku 1/6 zemské



Měsíci bývá v astronomických přehledech obvykle vyhrazena samostatná kapitola, jakkoli to není logické. Měsíc je v sluneční soustavě jen jedním z mnoha měsíců planet, mezi nimiž je řada měsíců větších. Z hlediska pozemšťanů je ale Měsíc důležitým tělesem, a to nejen proto, že je na obloze po Slunci druhým nejvýznamnějším objektem a současně nejbližším kosmickým tělesem, ale také proto, že je v současné době nejlépe poznán. Ve srovnání se Zemí má Měsíc (s průměrem 3 467 km) asi 50krát menší objem a 81krát menší hmotnost. Jde tedy o velký nepoměr mezi oběma tělesy. Ale u ostatních planet sluneční soustavy a jejich měsíců je však výsledek podobného srovnání značně odlišný - měsíce jsou ve srovnání s mateřskou planetou ještě menší. Měsíc je vzhledem k Zemi poměrně velký, a proto se také hovoří o dvojplanetě Země - Měsíc, i když těžiště soustavy leží uvnitř Země, blíž k povrchu než ke středu.

Měsíc byl pochopitelně znám už od prehistorických dob, je to - po Slunci - druhý nejjasnější objekt na obloze. Jak Měsíc obíhá jednou za měsíc kolem Země, úhel mezi Zemí, Měsícem a Sluncem se mění a my vidíme tyto cykly jako fáze Měsíce. Čas mezi následnými novy je 29,5 dne (709 hodin).
Měsíc jako těleso je nejvíce podobný kouli, zatímco jeho vnitřní stavba je úplně odlišná:
1. Měsíc je v současné fázi svého vývoje prakticky chladné těleso, jen s nepatrnými zbytky vnitřní aktivity anebo se zcela vyhaslou aktivitou
2. Teplota i ve středu Měsíce pravděpodobně nepřevyšuje 2 000°C
3. Měsíc zřejmě nemá podobně výrazné vertikální členění jako Země, tedy chladnou kůru, žhavé podloží a roztavené jádro
4. Měsíc je pod povrchovou vrstvou křehký a rozdělený na mohutné bloky s trhlinami a zlomy, pronikajícími hluboko do nitra tělesa
5. Pokud jde o jádro, zřejmě to není jádro jako u Země, tedy železné s příměsí dalších prvků, zejména niklu. U Měsíce pravděpodobně nedošlo k rozsáhlejší diferenciaci hmoty uvnitř tělesa.



Povrch Měsíce
Povrch Měsíce
Při diskusích o povrchovém reliéfu Měsíce se obvykle hovoří o měsíčních kráterech, které pokrývají téměř celý povrch tohoto kosmického tělesa a jsou skutečně nejtypičtějšími útvary. Vznikly po dopadu meteoritů. Krátery však nejsou základními povrchovými útvary Měsíce. Rozsáhlejší jsou světlé, vyvýšené oblasti známé jako měsíční "pevniny" a dále tmavé, relativně ploché deprese "měsíční moře". Okolo měsíčních moří jsou nápadná a vysoká pohoří. Moře zaujímají asi 15 až 20% povrchu Měsíce a soustřeďují se na jeho přivrácené straně. Moře jsou obrovské impaktní krátery, které byly později zaplněny lávou. Většina jejich povrchu je pokryta regolitem, směsí jemného prachu a úlomků hornin, vzniklým meteorickými impaktovými procesy. V měsíčních mořích nalezneme řadu geologicky zajímavých struktur. Mezi ně patří především rozsáhlé vulkanické plošiny (trapové bazalty - rozsáhlé plošné výlevy). Najdeme zde i lávové proudy, lávové kanály sinusoidálního tvaru, vulkanické dómy, nasypané struktury, deprese vzniklé hroucením svrchní části do lávových tunelů apod.
Povrch Měsíce
Po vzniku měsíčních moří dochází k výraznému poklesu geologické činnosti, který souvisí s vyčerpáním zdroje energie. Začíná se uplatňovat dominantní převaha impaktního bombardování, které je v čase poměrně stabilní. Je možné vysledovat dvě generace impaktních kráterů. Starší krátery, na kterých se projevily degradační vlivy jiných procesů (sesuvů apod.), a krátery neporušeného vzhledu, u kterých mohou dodnes působit svahové procesy. Na odvrácené straně je pouze jedno poměrně malé moře.

Výraznými povrchovými strukturami jsou i velké impaktní krátery vzniklé po dopadech větších těles na povrch. Ty mladší a velké můžeme pozorovat jako impaktní krátery s paprsky. Světlejší paprsky směřující od kráteru představují materiál vyhozený při samotném impaktu do mnohdy velkých vzdáleností od kráteru. Starý povrch postupem doby díky působení mikrometeoritů a kosmického záření tmavne. Materiál vyvržený při impaktu však pochází z větších hloubek, a proto je světlejší. Typickými příklady impaktních kráterů s paprsky jsou krátery Koperník, Aristarchus, Kepler, či Tycho. Při velkých impaktech jsou vyvrhovány i větší kusy hornin, které po dopadech na povrch vytvářejí velké množství tzv. sekundárních kráterů. Většina kráterů na přivrácené straně Měsíce byla pojmenována podle slavných postav z dějin vědy (např. Tycho, Copernicus a Ptolemaeus), hlavní útvary na odvrácené straně mají jména modernější (Apollo, Gagarin, Korolev). Kromě útvarů důvěrně známých z přivrácené strany má i odvrácená strana Měsíce mnohými krátery poznamenanou oblast South Pole-Aitken, která svým průměrem 2250 km a hloubkou 12 km patří k největším impaktním pánvím ve Sluneční soustavě, a Orientale na západním okraji, která je skvělou ukázkou vícekruhového kráteru.



Dráha a rotace
Vlastní pohyb Měsíce je velmi složitý, poněvadž ho ovlivňují nejen rušivé vlivy Slunce, ale i nepravidelnosti ve tvaru Země a nerovnoměrnosti v rozložení hmoty uvnitř Země. Měsíc obíhá kolem Země po přibližně eliptické dráze. V nejbližším bodě dráhy (perigeu1) je od Země vzdálen 356 410 km a v nejvzdálenějším bodě dráhy (apogeu1) plných 406 740 km. Rotace je vázaná, takže Měsíc obrací k Zemi stále jen jednu polovinu. To ale neznamená, že by ze Země bylo vidět pouze 50% měsíčního povrchu. Přesto zůstávala odvrácená strana Měsíce pro lidstvo neznámá až do roku 1959, kdy ji poprvé vyfotografovala sovětská sonda Luna 3. Poznámka: Nehovoří se o "tmavé" straně Měsíce! Obě jeho polokoule dostávají samozřejmě díky otáčení Měsíce pravidelný příděl slunečního záření. Některá použití tohoto termínu v minulosti byla zapříčiněna tím, že odvrácená strana nám byla neznámá, stejně jako "černá" Afrika ve smyslu neprobádaného kontinentu již také nemá své opodstatnění. Okamžitý pohled na měsíční disk ovlivňují i tzv. librace (zdánlivé kolísání disku)


Řez
Kůra Měsíce je v průměru 68 km silná, její tloušťka kolísá od 0 pod Mare Crisium do 107 km severně od kráteru Korolev na odvrácené straně. Pod kůrou je měsíční plášť a pravděpodobně i malé jádro (průměr zhruba 340 km a 2% hmotnosti Měsíce). Stejně jako plášť zemský je i plášť měsíční částečně roztavený. Těžiště Měsíce se kupodivu nachází mimo jeho geometrický střed - je o 2 km posunuto směrem k Zemi. Rovněž kůra Měsíce je na přivrácené straně slabší. Průměrná hustota se pohybuje kolem hodnoty 3 350 kg/m3.

Magnetické pole Měsíce bylo v jeho dávné geologické minulosti zřejmě poměrně silné. V současnosti je globální měsíční magnetické pole velmi slabé, téměř žádné. Nejnovější měření však odhalila lokální magnetické anomálie se značně vysokou hodnotou magnetického pole. Odborníci se domnívají, že se jedná o magnetismus zamrzlý ve starých vyvřelých horninách. Orientace magnetického pole v jednotlivých anomáliích jsou rozdílné.


Vznik Měsíce
Značným problémem je vysvětlení vzniku Měsíce. Byla navržena celá řada hypotéz, z nichž tři se jevily alespoň jako teoreticky možné. Měsíc mohl být sourozencem, synem či manželem Země. Samozřejmě jen obrazně.

1. První teorie charakterizující Měsíc jako sourozence Země vysvětlovala vznik Měsíce společnou akrecí hmoty v jedné oblasti vznikající sluneční soustavy. V praxi to mělo vypadat tak, že kolem vznikající Země obíhal shluk pevných částic, ze kterého se shodnými procesy zformoval i Měsíc. Zjištěné rozdíly v chemickém složení však tuto teorii zcela vyloučily.

2. Druhá teorie, kdy je Měsíc manželem Země, předpokládá, že se Měsíc zformoval v jiné oblasti sluneční soustavy. Při náhodném průchodu v blízkosti Země byl Zemí gravitačně zachycen. K tomu by však muselo dojít ještě před vznikem dnešního povrchu Měsíce, který je velmi starý. Při gravitačním zachycení by došlo k přeměně obrovské energie v teplo, které by svým působením zahladilo většinu útvarů vzniklých před touto událostí. Této teorii zase odporuje značná podobnost v chemickém a izotopovém složení Země a Měsíce (např. zastoupení jednotlivých izotopů kyslíku v pozemských horninách se od měsíčních hornin příliš neliší).

3. Poslední teorie vznikla ještě v dobách, kdy se toho o naší planetě příliš nevědělo. Teorie odtržení Měsíce od Země (Měsíc je synem Země) je také nereálná. Předpokládala, že Země na počátku rotovala velmi rychle a došlo k odtržení části hmoty Země v oblasti oceánu a její vyvržení na oběžnou dráhu kolem Země. Jak dnes víme, oceánská kůra v oblasti oceánských pánví je velmi mladá. Teorie má však mnohem více slabin.

Tím jsme vyčerpali zásobu možných teorií. V posledních desetiletích, především díky rozborům měsíčních vzorků a rozvojem výpočetní techniky, se objevila ještě jedna, na první pohled naprosto šílená teorie. Skupina vědců navrhla katastrofický scénář vzniku Měsíce a zkoušela tento proces modelovat na tehdy nejvýkonnějších počítačích. Volila různé vstupní údaje. Z jejich snahy pak vyplynul možný, přibližný scénář celé katastrofy.

4. Hmotnostně třetinové těleso narazilo do vznikající Země (Protozemě). Tento náraz se měl odehrát před 4,5 miliardami let, tedy velmi záhy po vzniku planet. Obě tělesa již byla teplotně diferencovaná. Při srážce došlo k vypaření obrovského množství horniny, k vyražení obrovské části formujícího se zemského pláště. Úlomky hornin a především plyn se z velké části vrací zpět na Zemi, část ho však zůstává na oběžné dráze kolem Země. Plyn rychle chladne a dochází k zpětné kondenzaci hornin. Z hmoty na oběžné dráze kolem Země se během několika desítek tisíc let zformuje těleso - zárodek dnešního Měsíce. Obří impakt měl podle autorů teorie také způsobit vychýlení rotační osy Země o dnešních asi 23 stupňů vůči kolmému směru k ekliptice. Přesto, že tato teorie dává možnosti k vysvětlení podobností i rozdílů vůči Zemi a je dnes považována za nejpravděpodobnější, ani zdaleka ji nemůžeme považovat za jistou.

V otázce vzniku Měsíce nelze v současné době dát uspokojivou odpověď, avšak nejnovější výsledky sondy Lunar Prospector podporují posledně zmiňovanou teorii, že hmota Měsíce byla díky obřímu impaktu v dávné minulosti vytržena z již zformované Země. Výsledky sondy ukázaly, že měsíční jádro složené především z železa má průměr pouhých 220-450 km, což je v souladu s magnetickými měřeními, které udávají průměr mezi 300 až 425 km. Měsíc obsahuje velmi podobné minerály jako Země. Kdyby vznikal stejným procesem jako Země a ve stejnou dobu, musely by být velikosti a hmotnosti jader porovnatelné. Měsíční jádro dosahuje pouhé 4% hmotnosti Měsíce, kdežto jádro Země kolem 30%. To se dá dobře vysvětlit tím, že k obří srážce se Zemi došlo v době, kdy již byly jednotlivé vrstvy zemského tělesa tepelně diferencovány a těžké prvky jako železo, nikla atd. již klesly ke středu tělesa. Zpřesnění mnoha údajů o našem nejbližším souputníku nám umožnila nízká kruhová oběžná dráha ve výšce pouhých 37 km nad povrchem Měsíce. Vědecké týmy velmi bedlivě zpracovávají nejrůznější data ze sondy Lunar Prospector a v problematice měsíčního jádra docházejí k různým výsledkům. Na definitivní potvrzení té či oné teorie si budeme muset ještě nějakou dobu počkat.



Historie Měsíce
Před 4,5 až 4,4 miliardami let. V prvopočátcích své existence byl Měsíc jen žhavou koulí roztaveného magmatu. Ve stejné době se začala utvářet jeho kůra, která měla dost odlišnou hustotu a rovněž i složení než nitro. Množství oxidu hlinitého bylo z útrob Měsíce transportováno do jeho kůry za vzniku plagioklasu. V několik stovek kilometrů hlubokém oceánu roztavených hornin vypluly krystaly světlého živce na povrch a vytvořily driftující ,,ostrůvky"` anortozitů - nejstarší měsíční horniny, která je společná pro všechny světlé měsíční pevniny. Podle radioizotopických měření se její stáří pohybuje okolo 4,45 miliard let. Magma, které se dostalo až k povrchu, rychle chladlo. Následná sprška meteoritů tuto anortozitovou kůrku silně promíchala. Ve stejné době začaly krystalovat i minerály olivínu a pyroxenu bohaté na hořčík a železo, které zásluhou své větší hustoty začaly vytvářet plášť.

Před 4,4 miliardami let. Krystalizace pokračovala v přísunu anortozitových hornin do kůry a také v obohacování pláště pyroxenem a olivínem. Zajímavé je, že konvektivní proudění magmatu nebylo rovnoměrné po celém Měsíci. To mohlo způsobit dosud neobjasněnou odlišnost přivrácené a odvrácené strany. Krystalizace rozmanitých minerálů způsobila změny složení magmatu. Nakonec zůstaly pod lehkou kůrou jen malé zbytky magmatu bohaté na železo a titan. Toto zbytkové magma bylo obohaceno nekompatibilními prvky, mezi něž patří draslík (K), vzácné zeminy - rare earth elements (REE) a fosfor (P). Z názvů těchto prvků pak získáme akronym KREEP. KREEP-bazalty jsou typické pro lunární brekcie (horniny stmelené z drobných úlomků různých hornin). Ačkoli se KREEP-bazalty formovaly především pod povrchem a mají své působiště ve vyšší anortozitové kůře, dostaly se zásluhou prudkého bombardování i na povrch. Jejich stáří se pohybuje kolem 4,33 miliard let. Kresba publikována s laskavým svolením autora: David A. Hardy

Před 4.4 až 4,3 miliardami let. Měsíční kůra se stále více ochlazovala, ale nitro bylo ještě poměrně horké, více než 1300 Kelvinů. Hustší materiál podlehl tlaku spodních vrstev, rozpraskal a na povrch vyvěraly lehčí horniny z pláště, zatímco hustší materiál se nořil do kůry. Cestou z pláště bohatého na hořčík se však lehčí horniny začaly znovu tavit. Vytvořilo se řídké magma (Mg asociace), které bylo při svém výstupu kontaminováno zbytky pyroxenu, olivínu a obohaceno starším anortozitovým pláštěm. Krystalizace v chladnoucí kůře produkovala horniny podobné těm, které se na Zemi nacházejí v intruzích bazaltového magmatu. Jsou to hrubozrnné horniny s olivíny a plagioklasy (dunity a troctolity) a horniny s pyroxeny a plagioklasy (nority a gabro).

Před 3,9 až 3,8 miliard let. V této době probíhala éra silného kosmického bombardování. Gigantické impakty způsobily velké změny rozsáhlých oblastí měsíčního terénu. Jedna z prvních velkých pánví na přivrácené straně byla Nectaris basin, která vznikla při dopadu planetky před 3,92 miliardami lety. Posledním impaktem této dramatické éry byl vznik obří Imbrium basin před 3,85 miliardami let. Mocná vrstva vyvrženého materiálu (Fra Mauro formace) pokryla téměř celou polokouli přivrácené strany.

Před 3,8 až 2 miliardami let. Po intenzivním bombardování byla měsíční kůra na mnohých místech rozpraskaná do velkých hloubek. Právě těmito trhlinami se začala na měsíční povrch rozlévat čedičová láva natavená v hloubce 100 až 250 kilometrů radioaktivně generovaným teplem z nitra Měsíce. Byly to bazalty bohaté na oxidy železa a titanu, s nízkým obsahem alkalických prvků sodíku a draslíku. Čedičová láva podobající se hustotou motorovému oleji zaplavovala okolní terén. Výlevy lávy probíhaly v několika etapách. Postupně se tak na sebe navršily vrstvy utuhlého magmatu, které dnes sledujeme v podobě známých měsíčních moří. Přílivové usazeniny z Jižní Afriky prozrazují, že před 3,2 miliardami lety Měsíc oběhl Zemi za 20 dní a že byl o 25% blíže k Zemi než dnes (48 zemských poloměrů). Země tenkrát rotovala také rychleji: za jeden rok uběhlo 550 dní.

Poslední dvě miliardy let. Náš soused změnil od té doby svou tvář jen nepatrně. Jakmile na něm vyhasla vulkanická aktivita, stal se mrtvým tělesem, které z hibernace vyrušil jen občasný dopad kosmického projektilu. Odhaduje se, že během jednoho roku zasáhne Měsíc od 80 do 150 meteoroidů s hmotnostmi od 100 gramů do jedné tuny.

Před 500 miliony let. Odhaduje se, že Měsíc se tehdy nacházel ve vzdálenosti asi 56 zemských poloměrů (oproti dnešním 60) a délka pozemského dne tehdy činila necelých 20 hodin.


Měsíční fáze
I když stejný, má Měsíc mnoho různých tváří. Astronomové říkají, že mění fáze. To, v jaké fázi se Měsíc nachází, udávají některé kalendáře. Celý tento úchvatný životní cyklus měsíčních proměn se nazývá lunace a trvá přesně 29 dní 12 hodin 44 minut a 2,8 sekund. Od 17. ledna 1923 se začaly lunace označovat pořadovými čísly. Tak například víme, že první snímky odvrácené strany, které pořídila sonda Luna 3 pocházejí z lunace č. 455, Neil Armstrong vystoupil na povrch Měsíce při lunaci č. 576 a že poslední úplné zatmění Slunce dvacátého století z 11. srpna 1999 nastalo při lunaci č.947. Nyní se vydejme na měsíc trvající prohlídku měsíčního cyklu:


Nov - stáří 0 dní
Měsíční fáze Celý "životní" cyklus Měsíce začíná novem, kdy se náš soused nachází mezi Zemí a Sluncem. Osvětlena je jeho odvrácená strana, při pohledu ze Země je tudíž neviditelný. Jednak se díváme na jeho temnou polovinu, jednak se zdržuje na denní obloze poblíž Slunce. Měsíc v novoluní (angl. New Moon) můžeme spatřit pouze při zatměních Slunce, kdy jeho silueta "ukrajuje" sluneční disk.






Dorůstající srpek - stáří 0 až 7,4 dní
Měsíční fáze Už pár dní po novu lze večer nad západním obzorem sledovat úzký měsíční srpek, kterému se v anglickém jazyce říká Waxing crescent. Na obloze se den po dni neustále vzdaluje od Slunce, zapadá stále později a přibývá.V této době můžeme spatřit krásný slabý svit i na neosvětlené straně měsíčního disku - popelavý svit. Již Leonardo da Vinci věděl, že jde o sluneční světlo odražené Zemí.






První čtvrť - stáří 7,4 dní
Měsíční fáze Měsíc má podobu písmene D (pouze na severní polokouli, na jižní je tomu naopak). Vychází již kolem poledne a zapadá kolem půlnoci. Jedná se o význačnou fázi, které říkáme první čtvrť (angl First quarter). Nastává zároveň jedna z nejlepších příležitostí, prohlédnout si Lunu v dalekohledu. Na rozhraní světla a tmy se totiž nacházejí útvary poblíž středu měsíčního disku, které nejsou zkresleny šikmým pohledem. Krátery jsou tedy krásně kruhové a my hledíme přímo do jejich vnitřku.





Dorůstající Měsíc - stáří 7,4 až 14,8 dní
Měsíční fáze Měsíc je stále nápadnější, neboť dorůstá a svítí po větší část noci. V anglickém jazyce se přibývajícímu Měsíci po první čtvrti říká Waxing gibbous. Právě v tomto období nastává vhodná doba k prohlédnutí kráteru Copernicus nebo Moře dešťů (Mare Imbrium).







Úplněk - stáří 14,8 dní
Měsíční fáze Měsíc dorostl do úplňku - je osvětlená celá polokoule přivrácená k Zemi. Úplňkový Měsíc (angl. Full Moon) zpravidla vychází hned po západu Slunce a rychle zalévá okolní krajinu svým svitem. Jeho jas se ale zároveň "rozlévá" po celé obloze a nedovoluje sledovat slabější objekty - astronomové mají nucené volno. Za úplňku může za určitých okolností nastat nádherný úkaz, kterému říkáme zatmění Měsíce.







Couvající Měsíc - stáří 14,8 až 22,1 dní
Měsíční fáze Po úplňku se hranice světla a stínu (terminátor) objevuje u pravého okraje Měsíce a tentokrát představuje hranici, kde naopak Slunce zapadá. Tma vítězí nad světlem a Měsíc "couvá". Luna vychází stále později a zapadá až po východu Slunce.V angličtině se tomuto období říká Waning gibbous.







Poslední čtvrť - stáří 22,1 dní
Měsíční fáze Večerní terminátor dorazil až ke středu měsíčního disku - Měsíc je v poslední čtvrti a má podobu písmene C - pouze na severní polokouli, na jižní je tomu naopak. Vychází až kolem půlnoci a k západnímu obzoru se sklání za denního světla někdy kolem poledne. Havajané tuto fázi označují jako Ole-ku-kahi, angličané Last quarter. Opět se začíná objevovat popelavý svit.







Ubývající srpek - stáří 22,1 až 29,5 dní
Měsíční fáze Celou noc prohlížíte nádherné objekty vzdáleného vesmíru, jejichž světlo k nám přichází z úžasných hlubin vesmíru. Před svítáním se však nad východním obzorem objevuje srpek ubývajícího Měsíce (angl. Waning crescent). Den po dni vychází později a brzy zmizí v září vycházejícího Slunce. Nastává nov a začíná nová lunace, nový cyklus měsíčních fází.






Zatmění
Dostanou-li se Slunce, Země a Měsíc zhruba do jedné přímky, nastává zatmění Slunce či Měsíce. O tom, jaké zatmění nastane, rozhoduje pořadí těchto tří těles (je-li Měsíc mezi Zemí a Sluncem, jde o zatmění Slunce, je-li Země mezi Sluncem a Měsícem, jde o zatmění Měsíce). Sluneční zatmění jsou častější než zatmění Měsíce(během 18 let nastává 41 zatmění Slunce a jen 29 zatmění Měsíce). Z hlediska jednoho pozorovacího místa jsou však zatmění Měsíce častější, protože toto zatmění je pozorovatelné vždy z celé poloviny Země, zatímco zatmění Slunce pouze v úzkém pásu, přes nějž prochází špička měsíčního stínu. Při zatmění Měsíce Měsíc vstupuje do stínu Země a mohou nastat tři varianty - zatmění polostínové, částečné nebo úplné. Zatímco sluneční zatmění je buď úplné nebo prstencové. Pozorování zatmění Měsíce již ztratilo na významu. Naproti tomu úplná zatmění Slunce umožňují provádět mnohá pozorování jako např. studium vnější oblasti sluneční atmosféry (koróny), oblasti mezi fotosférou a korónou a zpřesňování údajů o dráze Měsíce. A konečně ohyb světla hvězd procházejícího poblíž Slunce potvrzuje teorii relativity.


Slapové síly
Mezi Zemí a Měsícem vznikají některé zajímavé efekty, zejména takzvané slapové síly. To jsou periodické změny tíhového pole Země způsobené gravitačními účinky Měsíce a Slunce a periodickými změnami jejich vzájemné polohy. Za hypotetického předpokladu tuhé Země obě tato tělesa na ni působí svou přitažlivostí, ovlivňují velikost tíhového (gravitačního) zrychlení a tvar hladinových ploch. V situaci, kdy Slunce, Měsíc a střed Země leží v jedné přímce, nastávají maximální slapové účinky, a to v místech, kde tato přímka protíná zemský povrch. Slapové účinky Měsíce jsou přibližně dvojnásobné než účinky Slunce (zdvih hladinové plochy vlivem Měsíce je 35,6 cm, vlivem Slunce 16,4 cm). Vzhledem k elasticitě Země dochází k její deformaci (maximální zdvih zemské kůry je 20 cm). Slapové deformace jsou doprovázeny ztrátou energie systému Země - Měsíc vlivem vnitřního tření (slapového tření) a proto vzrůstá délka dne (asi o 1,5 milisekundy za století) a nepatrně se zvyšuje vzdálenost Země - Měsíc (měsíc se dostává na vyšší oběžnou dráhu, o 3,8 cm za rok). Výrazněji působí slapové síly na hladiny světových moří a oceánů (příliv a odliv) a na zemskou atmosféru, kde je pozorováno periodické kolísání tlaku vzduchu.


Výzkum
Měsíc byl poprvé navštíven sovětskou vesmírnou lodí Luna 2 v roce 1959. Je to prozatím jediné vesmírné těleso mimo Zemi, na němž spočinula i noha člověka. První přistání lodi s lidskou posádkou - Apollo 11 - se uskutečnilo 20. července 1969, zatím (a nadlouho) poslední přistání proběhlo v prosinci 1972. Měsíc je také jediným tělesem, jehož vzorky byly přivezeny na Zemi. V létě roku 1994 byl Měsíc mapován z oběžné dráhy malou sondou Clementine a v roce 1999 znovu sondou Lunar Prospector.

Během programů Apollo a Luna bylo na Zemi dovezeno celkem 382 kg vzorků měsíčních hornin, které nám poskytnou více poznatků pro naši detailnější znalost Měsíce. Některé jsou cenné i tím, že je možno je datovat. Ještě dnes, 20 let po posledním přistání na Měsíci, tyto drahocenné nálezy vědci studují.


Výzkum MěsíceVýzkum MěsíceVýzkum Měsíce



Zpět na Země Úvodní stránka Vpřed na Mars