Země
Vzdálenost od Slunce
maximální
152,1 mil. km
minimální
147,1 mil. km
střední
149,6 mil.km
Rovníkový poloměr 6378,1 km
Polární poloměr 6356,8 km
Úniková rychlost 11,3 km/s
Střední oběžná rychlost 29,8 km/s
Doba rotace 23,93 hod.
(23hod 56min 4s)
Povrchová teplota (průměrná) 15°C
Atmosférický tlak na mořské hladině 1,03 MPa (megapaskalů)
Délka roku 365,25 dní
Hmotnost 5976 Yg (yottagramů)
Střední hustota 5,52 g/cm3
Excentricita dráhy(výstřednost) 0,017
Sklon rovníku k rovině dráhy 23,44°
Albedo (odrazivost) 0,39
Gravitační zrychlení na rovníku 9,78 m/s2



Země je nejpestřejší planetou sluneční soustavy. Modrý nádech jí dodávají moře a oceány, objevuje se i hnědá, žlutá a zelená barva pevnin a nechybí ani bílá, protože v průměru vždy asi z poloviny je Země pokryta oblačností. Svou velikostí, polohou a chemickým složením je příbuzná s planetami zemského typu - Merkurem, Venuší a Marsem. Dosud je to jediná planeta, níž víme, že na ní existuje život.

Země má mezi ostatními planetami sluneční soustav zvláštní postavení v tom smyslu, že na ní žijí lidé a posuzují okolní vesmír měřítky vycházejícími z pozemkých podmínek. Jinak však není výjimečnou planetou ani rozměry, ani zvláštnostmi dráhy nebo vlastnotmi tělesa. Výjimečnost Země je však dána tím, že souhrn fyzikálních a okamžitých podmínek vytvořil vhodnou situaci k vzniku a uchování života; tato okolnost pak dalekosáhle ovlivnila i další vývoj podmínek na jejím povrchu. Další jedinečnost Země spočívá v tom, že pouze na této planetě se zachovala voda v tekutém stavu a napomohla tak vzniku a vývoji života.

Tato voda, která postupně vymílala skály, přispěla k proměně reliéfu zemského povrchu.

Země jako planeta
Obecně lze říci, že Země je těleso nepravidelné, které můžeme vystihnout tzv. geoidem, tedy plochou spojující místa stejného gravitačního zrychlení. Ve skutečnosti není Země přísně symetrická podle roviny rovníku, ale severní polokoule vykazuje určité převýšení v oblasti pólu a naopak méně konvexní povrch ve středních zeměpisných šířkách. Na jižní polokouli je tomu naopak; proto se někdy hovoří o hruškovitém tvaru planety (tento termín se ovšem nesmí brát doslova, poněvadž vesměs jde o nepatrné odchylky od ideálního tvaru). Kromě toho vykazuje Země značnou nerovnoměrnost mezi oběma polokoulemi v tom směru, že na severní polokouli je soustředěno daleko větší množství pevnin než na polokouli jižní.

Země má jedinou přirozenou družici Měsíc.



Těleso planety
Země Povrch Země je dnes díky družicím zmapován dokonale, ale naše znalosti o nitru Země jsou jen kusé. Přímá pozorování a měření se týkají jen velmi tenké povrchové vrstvy planety, dosažitelné hlubinnými vrty. Ostatní informace jsou založeny pouze na sledování toho, jak se seizmické vlny šíří v podpovrchových vrstvách. Podle dnešních představ jsou těžké prvky, převážně železo, v jádru, zatímco v plášti a kůře jsou ostatní lehké prvky jako je hliník, křemík, draslík, hořčík a jiné.





Dráha
V minulosti byla Země opakovaně postižena vlnami ledových dob (prudké snížení teploty, což mělo za následek pronikavé rozšíření rozlohy polárních i vysokohorských ledovců). Příčinou ledových dob mohou být periodicky se opakují změny elementů zemské dráhy. Tyto změny nemusí být nijak veliké - podmínky na povrchu Země tvoří velmi vyvážený systém, velmi citlivý na nejrůznější zásahy. Navíc je nutné uvážit, že dráha Země je zřejmě velmi šťastně umístěna v prostoru planetární soustavy. Podle některých výpočtů se zdá, že by stačilo, aby střední vzdálenost Země od Slunce byla jen o 20 až 30% menší a Země by možná dospěla do stejného stadia jako Venuše. Při poněkud větší vzdálenosti od Slunce by na Zemi mohla vzniknout trvale ledová doba podobně jako na Marsu.


Rotace
Země se nachází přibližně 150 miliónů kilometrů od Slunce, svůj oběh uskuteční za 365,26 dne, otočku kolem vlastní osy za 23 h 56 minut Země nemá rotaci rovnoměrnou, ale projevují se jednak periodické sezónní odchylky během roku, jednak nepravidelné, rychlé změny s hodnotou více milisekund. Oba tyto druhy změn se připisují změnám v rotačním momentu celé planety, vyvolaným zejména přesuvy v hydrosféře. Kromě uvedených změn se v rotaci Země ještě vyskytuje sekulární variace, tedy pozvolné brzdění rotace, jehož hodnota se udává jako 0,01 s za století. Tuto změnu lze připsat tomu, že se Země jakoby brzdí o slapové vlny, které v její hydrosféře i v pevném tělese vyvolává přitažlivost Slunce a zejména Měsíce. Energie potřebná pro přeformovávání Země do tvaru slapových vln se odebírá právě z energie rotační. V každém případě to znamená, že se rychlost Země zvolna zpomaluje a den se stále prodlužuje. Důkazem toho jsou např. nálezy starých korálů, zachycujících ve své struktuře časové cykly podobně jako letokruhy stromů.

Precese
Rotační osa Země se otáčí jako dětská káča jednou za méně než 26 000 let. Důsledkem tohoto pohybu nazývaného precese je, že polární hvězda není stále jedna a tatáž hvězda.



Řez
Země Zemská kůra má rozdílné vlastnosti na kontinentech a v oceánech. V kontinentální kůře se rozlišují tři vrstvy. Svrchní byla nazvána vrstvou granitovou. Pod ní leží vrstva bazaltová. Mocnost kontinentální kůry kolísá od 25 do 80 km. Oceánská kůra má jednodušší stavbu a podstatně menší mocnost. Chybí v ní granitová vrstva. Zemský plášť sahá do hloubky kolem 2 900 km. Stejně jako kůra je i plášť heterogenní. Předpokládá se, že plášť je v pohybu. Hmota se přemisťuje v podobě konvekčních proudů velmi nízké rychlosti, které se považují za jednu z hlavních příčin tektonických deformací zemské kůry. Zemské jádro tvoří největší objem Země (16 % objemu, 30 % hmotnosti a 54 % poloměru Země). Přibližně v hloubce 5 000 - 5 100 km leží plocha nespojitosti, která se považuje za rozmezí mezi tekutým vnějším jádrem (Ni, Fe, S, Si, O) a pevným vnitřním jádrem (Fe, Ni, FeS; teplota 6 000 K). Výpočtem se zjistilo, že zemské jádro by za dobu trvání Země vychladlo na mnohem nižší teplotu, než jakou skutečně dnes má. Zdrojem energie, která způsobuje ohřívání jádra jsou radioaktivní přeměny látek v nitru Země, zejména uranu, thoria a draslíku. Při těchto přeměnách z jader vyletí rychlé částice alfa (jádra helia) a beta (elektrony), které narážejí do okolních částic, rozkmitají je a tím látku zahřejí.


Magnetické pole Země
Magnetické pole Země Země je jednou z planet, která má vlastní magnetické pole. To je důsledkem existence kovového jádra a vzniká kombinací dvou jevů: jednak rychlého otáčení Země, jednak konvekce (proudění) v jádře. Tvar magnetického pole hodně ovlivňuje sluneční vítr, který na přivrácené straně Země ke Slunci stlačuje siločáry magnetického pole směrem k Zemi a naopak na noční straně jsou siločáry značně protažené a zasahují až za dráhu Měsíce. Země je také obalena dvěma slupkami, ve kterých se soustřeďují elektrony a protony. Slupkám se říká radiační pásy nebo také van Allenovy pásy. Tyto pásy nedovolí proniknout částicím s malou energií k povrchu a odrazí je zpět do meziplanetárního prostoru. Magnetické indukční čáry se v blízkosti magnetických pólů přibližují zemskému povrchu a vstupují do vysokých vrstev atmosféry. Rychlé částice tam narážejí do molekul a atomů vzduchu, dodávají jim energii a atomy tuto energii vyzařují v podobě viditelného světla. Tomuto jevu se říká polární záře.
Magnetické pole Země

Magnetické pole chrání povrch planety před některými druhy záření z vesmíru, které mají pronikavé účinky na živou hmotu. V minulosti se magnetické pole velmi často měnilo a dokonce se měnila i jeho polarita. Období s dnešní i opačnou polaritou byla různě dlouhá a zdá se, že se střídala nepravidelně. Není vyloučeno, že relativně náhlé změny, např. opakovaná vyhynutí celých skupin organismů, mohly souviset právě se změnami magnetického pole.


Povrch Země
Při porovnání z hlediska procentního zastoupení jednotlivých základních typů povrchů s jinými tělesy zjistíme, že se povrch Země značně liší. Odlišnosti jsou dány především procesy, které rychle zahlazují stopy starších procesů vodní, větrná eroze, sedimentace, vulkanická činnost, činnost organismů, lidská činnost atd. Do této kategorie patří i globální desková tektonika, která má na svědomí mimo jiné i vznik vrásenných pohoří. Vrásenná pohoří velmi významně ovlivňují tvář naší planety. Oproti jiným tělesům na Zemi nenajdeme příliš mnoho kráterů důsledků impaktů těles na Zemi. V současné době je známo asi 140 větších impaktních struktur, které byly vědeckými metodami rozpoznány. Jen málo z tohoto počtu bychom však byli schopni rozpoznat bez použití geofyzikálních metod a podrobného mineralogického průzkumu. Erozní činnost velmi rychle zahlazuje stopy po menších impaktech. Eroze postupuje rychlostí přibližně 1 cm za 1 000 let. To znamená, že kráter o průměru 1 km a hloubce 100 metrů zmizí již za 10 miliónů let. Z hlediska geologického vývoje je to jen okamžik. Na obrázku vidíte vzhled nevelkého impaktního kráteru Aouelloul v Mauretánii. Povrch planety je dnes díky družicím zmapován dokonale. Celkem 70,8 % povrchu pokrývají oceány. Hmotnost vody v nich se odhaduje na 1,369 . 1019 kg. Hmotnost ledovců se odhaduje na 2,3 . 1019 kg, sladké vody na 5.1017 kg. Koloběhem vody v přírodě dochází k rozpouštění minerálů. Jejich koncentrace se pak pohybuje v rozmezí 10 mg až 100 g/l.

Desková tektonika Podstatné je to, že zemská kůra není jednolitá, ale skládá se zhruba ze 14 hlavních tzv. litosférických desek. Litosférická deska zahrnuje kůru a horní část svrchního pláště. Tyto desky se vůči sobě čile pohybují. Rychlost pohybu se sice měří na centimetry, maximálně desítky centimetrů za rok, ale v geologických dějinách to znamená globální přesuny litosférických desek po povrchu Země. Litosférické desky se pohybují po tzv. astenosféře, která je v plastickém stavu. Astenosféra je vyšší částí svrchního pláště. Planety Merkur, Venuše i Mars mají pouze jednodeskovou kůru. Země jako jediná známá planeta má kůru vícedeskovou. Tato skutečnost se odráží ve zvláštním druhu tektonické činnosti, kterou souhrnně nazýváme deskovou tektonikou. Pohyb litosférických desek je vyvoláván konvekčním prouděním ve svrchníJsou případy, kdy podobné procesy můžeme sledovat i v kontinentálních oblastech. m plášti. V místech výstupů plášťového materiálu, tzv. středooceánských valech, dochází k rozšiřování oceánského dna (magmatický materiál se vklíňuje mezi dvě litosférické desky). K těmto procesům nemusí nutně docházet v oceánech.

Typickým příkladem je východoafrický rift, který se táhne od severu Rudým mořem, vstupuje na pevninu a směřuje přes Etiopii, Keňu, Ugandu, Tanzánii na jih až do Mosambiku. Východoafrický rift je znám nejen velkými východoafrickými jezery (např. Tanganjika, Malawi aj.), která vznikají v průrvách zemské kůry, ale také sopečnou činností. Dochází zde k rozestupování dvou listosférických desek: somálské desky na východě a africké desky na západě. V některých ohledech se však východoafrický rift od středooceánských hřbetů liší (např. je zde jen malá doprovodná seizmická činnost). Jestliže jsou místa, kde se od sebe desky vzdalují, musí existovat i místa, kde se dvě litosférické desky setkávají. Tato místa označujeme jako subdukční zóny. V těchto zónách se jedna z desek podsunuje (noří) pod druhou a materiál kůry je pohlcován zpět do pláště. Vesměs se jedná o oceánské desky, které se podsouvají pod desky kontinentální. Typickým příkladem subdukční zóny je západní pobřeží Jižní Ameriky. Oceánská deska se podsouvá pod desku kontinentální. Tento proces vytvořil mohutná pásemná pohoří lemující celé toto pobřeží s četnými projevy vulkanismu. Vzájemné pohyby litosférických desek jsou i zdrojem zemětřesení. Jednotlivé desky mohou praskat, vzájemně se pohybovat. V místech vzájemného dotyku se nachází řada epicenter zemětřesení. Velmi zajímavým místem je oblast Kalifornského zálivu. Severní část západního pobřeží Severní Ameriky a západní pobřeží Mexika patří k subdukčním zónám, kdežto oblast Kalifornského pobřeží nikoliv. Oblast Kalifornie (v okolí města San Francisco) je v podstatě pokračování východopacifického oceánského hřbetu (valu), který pokračuje na pevnině. Je to oblast seismicky velmi aktivní, a to především díky posunům (vertikálním i horizontálním) jednotlivých rozpraskaných bloků kůry podél nesčetných zlomů, které se zde nacházejí. Nejznámější je oblast zlomu San Andreas. Následky těchto posunů velmi neblaze pociťuje tamní obyvatelstvo v podobě častých a mnohdy velmi ničivých zemětřesení. Existují však i místa, kde dochází k setkání dvou kontinentálních desek (kontinentální kůra je mocnější než kůra oceánská) a k úplné subdukci nedojde. Desky se začnou srážet, drobit. To vede ke vzniku mohutných vrásenných pohoří, například Himalájí, které vznikly srážkou indické a euroasijské kontinentální desky. Desková tektonika způsobuje nejen pohyb kontinentů po povrchu zemském, ale také jakousi recyklaci materiálu. Oceánská kůra, včetně mohutných vrstev usazenin organického i anorganického původu se dostává do pláště, kde je přetavována. Oxid uhličitý je organismy vázán z atmosféry do uhličitanů (H2CO3) a dostává se zpět do pláště. Při následných procesech v kůře a svrchním plášti je oxid uhličitý vyžíhán a vrací se zpět do atmosféry. Vzhledem k tomu, že větší koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře vede k výraznému zvyšování skleníkového efektu, který na Venuši způsobil totální přehřátí atmosféry, se stává desková tektonika stabilizujícím prvkem zemského klimatu.


Voda na Zemi
Nesmírně důležitým činitelem s ohledem na vznik a vývoj života je tekutá voda. Výskyt tekuté vody je umožněn příznivou teplotou a atmosférickým tlakem. Podle některých výzkumů má značná část pozemské vody svůj původ v kometárním materiálu, který se v počátečních etapách vývoje Země dostával v podobě kometárních jader na povrch a staly se tak důležitým zdrojem této důležité sloučeniny. Poslední výzkumy však ukazují na jisté rozdíly v izotopovém složení. Tým pracovníku z Caltechu (Kalifornský technologický institut) získal velmi cenné údaje z měření chemického složení vody unikající z komety HaleBopp. Závěr na základě měření pomocí milimetrových radiových vln je ten, že kometární voda obsahuje výrazně větší procento těžké vody (s jedním neutronem v jádře navíc). Pokud by se tato měření potvrdila, museli bychom pozměnit některé naše představy o vývoji vodních mas na naši planetě. Bez ohledu odkud pochází pozemská voda má pro vznik a vývoj pozemského života prakticky nezastupitelnou úlohu.
Velmi důležitým faktorem z hlediska udržení a stability klimatu je skutečnost, že voda má velkou tepelnou kapacitu. To jí umožňuje nakumulovat velké množství tepelné energie. Voda působí jako dobrý chladič i ohřívač. Všichni víme, že oceánské klima je mírnější a vlídnější. V létě oceán chladí (obrovské masy vody se nahřívají) a v zimě naopak přímořské oblasti otepluje (voda se naopak postupně ochlazuje, a tudíž ohřívá své okolí). To je v globálním měřítku nesmírně důležité. Oceán pracuje jako jakási obrovská akumulační nádrž, která podle potřeby topí či chladí. Díky mořským proudům odnáší tepelnou energii z teplých oblastí do chladných, kde zmírňuje klima. Za příznivější klima v severozápadní Evropě vděčíme teplému Golfskému proudu.
Voda samozřejmě výrazně působí i na samotný pevný povrch svými erozními vlivy. Rozrušuje horniny, vymývá chemické sloučeniny ve vodě rozpustné. Vodní toky odnášejí do moří nesmírné množství pevné složky půdy, úlomků hornin apod. Voda má velmi podstatný vliv na utváření povrchu naší planety.



Zemská atmosféra
Důležitým faktorem pro Zemi je i atmosféra. Již jsme si uváděli, že současná atmosféra se radikálně liší od té primární. Na složení atmosféry má vliv celá řada dějů. Sopečná činnost, tj. odplyňování nitra planety, vymývání oxidu uhličitého z atmosféry a především existence zelených (fotosyntetizujících) rostlin. Fotosyntetizující rostliny rozkládají ve svých tělech oxid uhličitý na uhlík, který potřebují na stavbu svých těl, a kyslík uvolňují do atmosféry. V důsledku těchto a mnohých jiných procesů má dnešní zemská atmosféra následující chemické složení:
- přibližně 78% dusíku
- více než 20% kyslíku
- zbytek připadá na argon, oxid uhličitý, vodní páry, krypton atd.



Víme, že kyslík je velmi reaktivní a je nezbytný při procesu hoření (oxidace). Velký podíl atmosférického dusíku, který je inertním plynem, však snižuje možnosti překotných oxidačních dějů (hoření). Tak se zdá, že je naše atmosféra pro živé tvory téměř ideální. Díky rozdílnému nahřívání povrchu i samotné atmosféry v rovníkových a polárních oblastech vznikají teplotní a tlakové rozdíly, které vyvolávají pohyby atmosféry atmosférické proudění vítr. Díky rotaci planety, dochází ke stáčení vzdušných proudů (Corriolisova síla) a cirkulace se stává složitější. Zemská atmosféra je charakterizována oblastmi nízkého a vysokého tlaku. Zdrojem energie větru je Slunce, jehož záření nahřívá povrch a atmosféru. Atmosféra je velmi důležitá. Určité plyny v ní obsažené (tzv. skleníkové plyny) pohlcují teplo vyzářené z povrchu, který je nahřán slunečním zářením. Teplo tak neuniká do kosmického prostoru. Rovnovážná teplota Země bez atmosféry by byla přibližně 23 °C. Díky přítomnosti atmosféry činí průměrná teplota +15 °C.

Části atmosféry Země Zemskou atmosféru dělíme na tyto základní vrstvy: troposféru (do 10-12 km), stratosféru (do 50 km), mezosféru (do 500 km), exosféru (do 1000 km) a magnetosféru (do asi 5000 km). Úzká rozhraní mezi sférami se nazývají pauza (tropopauza, stratopauza, mezopauza). Se vzrůstající výškou nad povrchem klesá atmosferický tlak. Pokles teploty s rostoucí výškou se zastaví na hranici troposféry a stratosféry. Na horní hranici stratosféry už je teplota stejná jako na povrchu. Nejvyšší vrstvy atmosféry jsou již hodně horké, avšak také velmi řídké (hustota je miliardkrát nižší než u povrchu). Chemické složení a fyzikální vlastnosti zemské atmosféry jsou hlavními předpoklady pro vznik a vývoj života. Např. stratosféra obsahuje ozonovou vrstu (O3), která pohlcuje sluneční ultafialové záření. Původní zemská atmosféra vypadala zcela jinak. Nejdříve měla Země vodíkovou atmosféru, tu však dlouho neudržela, jelikož byla velmi lehká. Poté vznikla atmosféra z plynů unikajících ze zemského nitra, obsahovala především vodní páru, oxid uhličitý a methan. Hlavní podíl na vytvoření dnešní atmosféry mají primitivní organismy produkující kyslík. Ze čpavku se pak tvořil dusík, dnes nejrozšířenější plyn v atmosféře.

Ozon se vyskytuje ve stratosféře mezi 20 až 50 km nad zemí. Hraje důležitou úlohu při absorpci většiny UV záření, které k nám přichází ze Slunce. Kdyby všechno toto záření dopadlo na Zem, mělo by to fatální následky pro většinu forem života.

Zemská atmosféra je zajímavou výjimkou mezi atmosférami terestrických těles. Tato tělesa jsou buď bez atmosféry, nebo ji mají tvořenou převážně oxidem uhličitým. Naproti tomu nejvýznamnějšími složkami zemské atmosféry jsou dusík a kyslík. Dusík není výjimečný, např. atmosféra Venuše obsahuje srovnatelné množství tohoto plynu (v absolutním vyjádření). Největší zvláštností je velké množství kyslíku. Lze předpokládat, že původní atmosféry planet, alespoň všech terestrických planet, byly dost podobné. Vývoj atmosféry pak značně závisel na hmotnosti planety: Mars si malou část atmosféry zachoval, ztratil však zcela její lehčí složky a naopak Venuše si udržela poměrně rozsáhlou atmosféru, ale částečně pozměněnou od Zemské. Tyto mechanismy však nevysvětlují vysoký obsah kyslíku v zemské atmosféře. Zdá se být jisté, že tuto skutečnost lze připsat výhradně působení biosféry. Život na Zemi vznikl před nejméně 3,7 miliardy let ve formách, které k existenci kyslík nepotřebovaly. Později však začala biosféra spotřebovávat oxid uhličitý a uvolňovat kyslík. Veškerý kyslík v dnešní atmosféře je tedy produktem fotosyntetické činnosti rostlin; pronikavé zvýšení obsahu kyslíku pak umožnilo rozvoj vyšších forem života včetně člověka. Kdyby z nějakého důvodu život na Zemi zanikl, kyslík by se z atmosféry poměrně rychle vytratil a byl by nahrazen oxidem uhličitým.


Meteority
Když byla Sluneční soustava ještě mladá a planety vznikly teprve nedávno, byl meziplanetární prostor plný "smetí" a materiálu, který zbyl po tvorbě planet. Tento materiál byl přitahován zemskou gravitační silou a padal na Zemi. Neustálé bombardování přispělo k ohřátí a tavení hmoty Země v počátcích její existence.
Nyní je meziplanetární prostor daleko čistší. Tělesa, která padají na Zemi, jsou obvykle jen malé částečky meziplanetárního prachu, jež křižují oběžnou dráhu Země kolem Slunce. Tyto částečky vnikají do atmosféry vysokými rychlostmi, přitom jsou ale atmosférou bržděny, velmi se zahřívají a vypařují se. Tento proces na obloze pozorujeme jako meteor neboli "padající hvězdu". Jestliže je ovšem těleso velké, jeho část může přežít průchod atmosférou a dosáhnout povrchu Země. Potom tento kus hmoty spadlý z oblohy nazýváme meteorit. Meteorit velkých rozměrů může v místě dopadu vytvořit kráter. Na Zemi existuje jen málo kráterů vytvořených meteority.



Život na Zemi
Všechen život na Zemi , nejen život lidský, je omezen na tloušťku nějakých 20 km. V této tenké slupce sje však život velmi hojný a rozmanitý. Organismy se vyskytují v atmosféře do výšek okolo 8 km, hojně pak na zemském povrchu a konečně v jeskyních a oceánech do hloubky 11 km pod hladinou.

Všechna prostředí na této planetě jsou ovlivněna atmosférou. Poskytuje kyslík pro dýchání a zároveň chrání zemský povrch před vychladnutím, takže většina vody na Zemi je v kapalném stavu.
Viditelné světlo ze Slunce prochází atmosférou a ohřívá zemský povrch. Částečně je však znovu vyzářeno z povrchu ve formě záření o delších vlnových délkách(infračervené světlo), které však neproniká atmosférou tak snadno a zůstává zachyceno na spodní části atmosféry. Hlavní plyny, kterým se říká skleníkové, totiž oxid uhličitý, methan a vodní pára, toto záření pohlcují a znovu je vyzáří zpět k zemskému povrchu, čímž se teplota planety udržuje stále přibližně o 30 stupňů Celsia teplejší, než jak by tomu bylo bez atmosféry. Tento vliv je většinou prospěšný, protože udržuje teplotu v mezích, v které může existovat život.



Budoucnost Země
V současné době je Země planetou, kde existují vhodné podmínky pro rozvoj a zachování života. Nevíme ale, jak dlouho budou tyto podmínky ještě trvat. Činnost samotného člověka je příčnou nezvratných změn. V případě nukleární války by mohl být zamořen povrch Země na mnoho tisíciletí a zpustošen nukleární zimou. Nárůst CO2 v atmosféře by navíc způsobil vzrůst teploty v důsledku skleníkového efektu a Země by se proměnila v podobné peklo, jaké je na Venuši. Zmizení ozónové vrstvy by zbavilo Zemi ochrany před ultrafialovým zářením ze Slunce.

Nicméně z pohledu astronomie je budoucnost Země zcela jasná. Osud Země je úzce svázán se Sluncem. Přibližně za 5 miliard let vstoupí Slunce do konečného stádia vývoje a přitom dojde k drastickým změnám v jeho vyzařování. Změní se v rudého obra. Jeho povrch se začne ohromě zvětšovat a pohltí tak nejbližší planety. Bude se nám jevit jako obrovská rudá koule, jež pokryje téměř celou oblohu. Velké zvýšení teploty způsobí vypaření oceánů. Země se stane neobyvatelnou. Také je možné, že Země bude Sluncem zcela pohlcena. Ale to bude až za 5 miliard let.



Výzkum Země
6. století př.n.l. Pythagoras dospěl k názoru, že Země má tvar koule
4. století př.n.l. Heraklides prohlásil, že Země se otáčí kolem osy
3. století př.n.l. Aristarchos vyslovil názor, že Země obíhá kolem Slunce
3. století př.n.l. Eratosthenes provedl první přesné měření velikosti Země
2. století př.n.l. Hipparchos objevil precesi
1543 Mikuláš Koperník zveřejnil svůj spis o pohybech nebeských těles, ve kterém zařadil Zemi mezi planety
1672 G. D. Cassini určil vzdálenost Země od Slunce s chybou menší než 20 %
1735 - 1744 měření zemského poloměru prokázala, že Země je na pólech zploštělá
1748 J. Bradley objevil nutační pohyb
1795 pařížský konvent přijal rozhodnutí, že se bude používat délková míra 1 metr
1930 objev nerovnoměrnosti zemské rotace
4.října 1957 start první umělé družice Země



Zpět na Venuše Úvodní stránka Vpřed na Měsíc